Jdi na obsah Jdi na menu
 


CESTA DO PRAVĚKU aneb z Plzně na Karlštejn 17.-23.5.2011

Konečně se rok s rokem sešel a vyrazili jsme na další rodinný čundr. Tentokrát se k prověřené skupině "já, taťulda, Kamilka a Mája" přidala i moje teta s maltézáčkem Beníkem, která je již v důchodu. Už od Vánoc (kdy Ježíšek nadělil taťkovi sadu map a nový baťoh) nás taťulka jako velitel výpravy informoval o tom, že si vyrazíme na pohodovu cestu podél Berounky z Plzně ku Praze. Ještě, že člověk nikdy neví, co ho čeká...

Naše výprava se započala v úterý nástupem do vlaku ve Dvoře Králové, abychom se po několika přestupech a cca pěti hodinách jízdy dostali do Plzně. Vyřešit dopravu tam a zpět jsem dostala sice za úkol, avšak chybičky se vloudily, a tak jsme s našimi baťohy (ten můj měl při plné náloži vody a chleba 18 kg  - má funkce byla "polní p1010011.jpgkuchyně") křepce dobíhali vlaky na poslední chvíli, protože jsme si prošli i několik vagónů vlaku jedoucího do Waršavy (tedy úplně opačným směrem), než jsme zjistili, že to není náš vlak, nebo nakupovali vodu tři minuty před odjezdem .

Každopádně nakonec nastala chvíle (kolem čtvrté odpoledne), kdy jsme hodily ty naše bágly na záda a vyrazili po svých. Co se značení týče, tak to byla lahoda, protože jsme šli pořád po červené. Z Plzně - Doubravky jsme první den došli až za obec Chrást, načež tuto cestu taťka komentoval do kamery slovy "jsou tu i kopečky" . Bylo to nahoru a dolů, ale byli jsme plni sil, takže se to dalo přežít a nejvíce nás potěšila v Chrástu cukrárna, která byla otevřena naž do 20 hodin . Ubytovali jsme se na lesní cestě a strava byla kotlíková - měli jsme za sebou prvních 10 km.

p1010015.jpgDruhý den jsme už celí natěšení vyrazili směr údolí Berounky. A skutečně. Po pár kilometrech se před námi objevila chladem vonící řeka s jezem a mlýnem, kde jsme si s chutí osvěžili nožičky. Cestička vedla podél ní a taťka horoval, že takhle to už bude pořád. Jo... zlatý voči! Při studiu mapy si taťka zřejmě nevzal brýle, a tak přehlédl vrstevnice  . Jen co jsme si prohlédli přívoz, šup krpálem nahoru. Potom krpálem dolů k dalšímu přívozu. Zde jsme si otevřeli (majzlíkem a kladívkem - otvíráku nemaje) vepřovku a zbodli ji s p1010025.jpgposledním zbytkem chleba =  došlo jídlo. Naše snaha získat vodu byla marná (lidé si ji sem vozí), takže ta nám došla o hodinu později uprostřed kraje nikoho. Teploty začaly být tropické a mi šplhali po skalách nahoru, dolů, nahoru, dolů... občas jsme potkali opuštěné chaty a jinak nic. Pejskové naštěstí bez vody nebyli, protože potůčků tu bylo po cestě habaděj. Každopádně jsme se shodli na tom, že to není "cesta do pravěku", ale "pochod smrti". Po pouhých cca šesti kilometrech, jež za běžných podmínek vycházkovou chůzí zdoláme za necelé dvě hodiny, ale se kterými jsme bojovali skoro čtyři hodiny, se konečně objevilo větší stavení, kde se nám podařilo získat vodu. Už si nepamatuju, kdy naposled jsem měla takovou radost z láhve vody z vodovodu .

p1010027.jpgTo ale nebylo tento den vše. Divočina nekončila a nás čekala ještě cesta na zříceninu hradu Libštejn. Terén se neměnil. Pokud se šlo údolím řeky, šlo o nekonečnou louku, kde na nás pražilo sluníčko a z ní se pravidelně odbočovalo na výšlapy po úbočích kaňonu Berounky. Na hradě jsme si solidárně rozlomili jednu tatranku a doufali, že se do té civilizace dobojujem. Zadarmo to ale nebylo. Cesta dost připomínala vrcholové stezičky ve skalních městech, kde stále obcházíte strže, lezete tu kousek dolů, tu nahoru a přelézáte a podlézáte stromy, což byl s těmi batůžky celkem slušný tělocvik. V obci Liblín jsme zapadli do p1010044.jpgprvní hospody zpocení, špinavý a totálně hyn.... Pivo jsem tak rychle snad nikdy nevypila (což se mi ukázalo osudným) a masovou směs v bochníku chleba jsem zblajzla, že po mě nezbyl ani drobeček (a nebyla jsem sama). Dokonce se nám podařilo i čtvrtku chleba vyžebrat, abychom měli co k snídani. Ubytovali jsme se u řeky v naprosto liduprázdném vodáckém tábořišti. Byla středa a měli jsme za sebou 21,5 km.

Už večer po shlédnutí mapy mi bylo jasné, že i další den to bude očistec s několika krpály a sešupy a bohužel mapa nelhala. Nezbývalo, než hodit s polní kuchyň na záda a táhnout. Také se ukázalo, že p1010020.jpgsehnat chleba nebude v tomto kraji vůbec jednoduché. Pokud už se nám podařilo narazit na nějakou prodejnu, sdělili nám, že chleba je jen na objednání a to v pondělí, ve středu nebo v pátek, a tak jsme vzali za vděk i posledními třemi zmraženými rohlíky  . Až když jsme vystoupali na kopec do vesničky Hřešihlavy, kde byla hospoda (pivečko, polívčička a utopenci), podařilo se nám v ní vyloudit půlku chleba.

Z Berounky jsme toho tento den mnoho neviděli, ačkoliv trika jsme měli pořád mokrá a já osobně si z toho pamatuji hlavně hlínu a šutry před mým nosem, na p1010040.jpgkteré jsem během těch stoupáků tupě čučela. Byl čtvrtek a zdolali jsme sice jen trapných 16 km, ale sedření jsme byli jak horníci. Večer jsme opět ztrávili ve vodáckém tábořišti u Berounky v obci Zvíkovec, kde jsme byli až na dva cyklisty jediní.

Ale co čert nechtěl. Večer mě začalo škrábat v krku a v noci se mi krk změnil v totální struhadlo. Moje lékárnička obsahující dvakrát Strepsils a čtyřikrát paralen situaci bohužel nezachránila, takže jsem vůbec nespala a ráno mi bylo jasné, že jsem se nachladila (to bylo to potem mokré tričko a studené pivo) a rýma bude následovat. Chtělo se mi chcípnout rovnou na místě, protože rýma je v mém případě těžká smrtelná choroba. Zbylé osazenstvo výpravy to bralo na lehkou váhu a teta, která je zdravotní sestrou, pouze konstatovala, že rýma je smrtelná jen u novorozenců do půl roku věku. Já si tím tedy ale vůbec nebyla jistá...

p1010047.jpgNa mostě ve Zvýkovci jsme se ráno chvíli zdrželi, protože postarší turistická mapa značila cestu po levé straně řeky, zatímco nové a platné značení po pravé straně mimo řeku. Po poradě s domorodci jsme si zvolili nepouživanou (prý 30 let) starou cestu  a dobrodružství se tím začalo. Krásná cesta vedla podél řeky a já si "spokojeně" frkala do kapesníku a "tiše" trpěla s nurofenem v žaludku... Občas bylo vidět vybledlé značení. To ale pak skončilo, do cesty se nám postavila vodní elektrárna a ploty a po překonání této překážky jsme dorazili do vylidněného tábořiště, kde jeho majitelé trávili p1010055.jpgodpolední siestu. Žádné občerstvení se sice nekonalo, ale v ledničce zde vylovili slivovici, jež rázem vyléčila mou bolest v krku. Nechala jsem si proto pro jistotu do pet lahve nalít ještě dva panáky a od této chvíle jsem byla více méně stále v lihu .

Po poradě s těmito domoroci (podotýkám, že neměli chleba), se ukázalo, že musíme přebrodit Berounku. Mě to po té slivovici přišlo jako geniální nápad, takže jsem ji v ponožkách přehopsala s Kamilkou v náručí co by dup. Ukázalo se však, že jsem jako jediná měla speciální turistické a tedy ze spodu ztluštělé ponožky, a tak taťka s tetou postupovali mnohem pomaleji a juchali, jak je ty šutry tlačí do nožiček .

p1010057.jpgPo přebrození jsme se plavně napojili na platné značení a vystoupali do obce Skryje, kde jsme se občerstvili v hospodě Trilobit. Dokonce zde měli i prodejnu, kde jsem zakoupila chleba, rohlíky a větrové bonbóny... to bylo štěstí! A na těchto místech se právě dostáváme k důvodu, proč naše cesta (než byla následně přejmenována na pochod smrti) byla původně nazvána "cestou do pravěku" a proč jsme měli nářadí jako kladívko a majzlík na otevírání konzerv. Ve Skryjích se totiž nachází proslulá naleziště trilobitů, a tak jsme se hned za obcí na jedné slibné skále změnili v archeology . Taťka a teta bušili do skály p1010061.jpgjak permoníci, zatímco já rozbíjela větší odpadlé kousky pod nimi a na rozdíl od nich se mi pár fragmetů trilobitů podařilo najít . Pravdou je, že tato činnost byla velmi chytlavá a taťka nás odtamtud musel vysloveně vyhnat, protože jinak bychom tam kutali do teď.

Nutno dodat, že slunce pražilo a v plánu bylo dostat se až do Roztok, což ze Skryjí nebylo zrovna za rohem. Nicméně asi tak pět kilometrů před cílem se nebe zatáhlo po vzoru amerických hororových filmů a mi byli rádi, že jsme zapadli do hospůdky ve vesničce Nezabudice. Tady jsme museli počkat až do devíti večer, načež následoval zrychlený noční přesun po silnici do Roztok. Už i během p1010068.jpgpředchozích dnů jsme své pejsky pocvitě nosili, jakmile se cesta vynula po rožhavené silnici, ale těchto posledních pět kiláčků se teda fakt pronesli . Stan jsme postavili opět na místním tábořišti. Pro mne osobně to byla noc hrůzy a své si vytrpěli i spolunocležníci. Měli jsme pocit, že jsme ten stan snad postavili na schodech, protože na terénu sestávajícím z drnů trávy nebylo lze najít polohu. K tomu jsem měla úplně zabetonovaný frňák a co chvíli frkala, což nevrle komentovali i naši jediní stanující sousedi. Fakt se občas divím, co člověk vydrží. Dva dny nespat a z nachlazení se vypocovat s báglem na zádech p1010074.jpgpři překonávání terénních vln... a já to přežila! Byl pátek a mi měli za sebou dalších 22 km.

Ráno jsme málem umřeli smíchy, když jsme viděli, jaký stan se nám podařilo postavit. Jedna tyčka je totiž už roky naštíplá, a tak nemá náš stan zrovna standardní tvar a pořád se to zhoršuje.

V sobotu nás čekal průchod křivoklátským lesem, což bylo štěstí, protože jinak by se to vedro nedalo vydržet. Cesta byla konečně spíše rovinatá, stoupání (ve srovnání s tím, na co jsme byli zvyklí) nebyla vražedná, a tak jsme lesem vysloveně prosvištěli. Že bychom se jako šli podívat na hrad Křivoklát, nikdo z nás vůbec p1010079.jpgneuvažoval - fuj odbočka . A jelikož jsme do městečka Nižbor dorazili celkem brzy (občerstvení v místní hospodě pochopitelně nechybělo), vrhli jsme se na vystoupání místního krpálu v podvečerním žhavém horku s živočichy v náručí, na jehož vrcholu byla občerstvovací hospoda (v pravou chvíli) a následně i naše nocležiště. Zde se ukázalo, že k Vánocům musí od Ježíška nutně dorazit stan, protože ta muchomůrka v rozkladu, kterou se nám na skále a v listí podařilo vystavět, byla opravdu pro ostudu a já z toho dostávala záchvaty smíchu. Následně se ukázalo, že jsme ho postavili tak, že jsme v p1010086.jpgněm museli ležet z kratší strany, takže ani já se svými 150 cm jsem se nemohla natáhnout. No... to byla zase noc. Ve stanu pro tři osoby našli zase útočiště tři osoby, tři psi (ty stanování speciálně bavilo) a ještě jsme tam schovali tři bágly. Před upadnutím do bezvědomí jsme se hřebili, jaká že je to odpočinková dovolená . Byla sobota a v nožičkách nám brnělo dalších 19,5 km.

Z našeho tábořiště byl úžasný výhled na Beroun v údolí, kterým jsme v neděli dopoledne prošli. Aby průchod městem nebyl utrpením, spestřili jsme si jej p1010092.jpgzmrzlinovým pohárem a pizou, nabrali vodu, zakoupili chleba a na místním nádraží si zjistili spojení z Karlštejna domů. A potom hurá na Karlštejn. Ono hurá sestávalo z šíleně dlouhého stoupáku a krátkého sešupu do Svatého Jana pod skalou, kde byla naštěstí občerstvovna. Na tomto místě jsme se vyděsili, že nás cesta povede až na tu skálu s křížem, kde se jak mravenečkové v nepředstavitelné výšce občas mihli turisti. Naštěstí nás červené značení této pamětihodnosti ušetřilo, ačkoliv stoupání, klesání, stoupání atd. nikoliv. Bylo nepředstavitelné dusno, ale když se konečně bouřkové mraky nakupily a začalo krápat, zapadli jsme do jedné z Karlštejnských hospod.

p1010099.jpgKdyž se smrákalo a déšť ustal, popošli jsme do místního vodáckého tábořiště, kde jsme s nevyšší možnou pečlivostí postavili stan, na jehož výsledný tvar však neměla naše snaha podstatný vliv. Abychom na druhý den ve vlaku nesmrděli, všichni jsme se pod rouškou tmy vykoupali v Berounce (jako tradičně byla v tábořišti hlava na hlavě), já si i umyla vlasy a do spacáčků jsme uléhali jako noví . Byla neděle a 19 km za námi.

V pondělí ráno jsme se už jen zbalili, vytáhli z batůžků zežmoulané nepoužité svršky, poslední čerstvé ponožky (ty prosolené uložili do neprodyšných igelitových pytlíků) a vyrazili jsme na vlak. Ač by se mohlo zdát, že během cesty vlakem se vlastně nemůže přihodit nic zvláštního, tak to se mýlíte. V Jaroměři jsme p1010105.jpgpřestoupili na jednovagónový motoráček s asi 150 kg vážícím nevrlým, upoceným a smrdícím průvodčím, který nás s těmi bágly pořád honil po vagóně s tím, že tady a tuhle nemáme co dělat a přetlačoval se s námi v chodbičce. Prostě pro mě sranda tečka na závěr, ale tetě s taťkou slušně vylítl adrenalin .

Nejhorší na tom ale bylo, že byl konec . Ač by se mohlo zdát, že po takovémto "armádním výcviku" jsme museli být totálně vyřízení, unavení a rozbolavělí, mě osobně nebolel ani sval, neměla jsem žádný puchejř na noze a jedinou újmou na zdraví byl můj odřený frňák. Klidně bych šlapala dál a dál... Tedy pro pravdě: Tuto trasu jsem pro příště ochotna absolvovat pouze klasickou vodní cestou (a mimochodem, už se v tomto směru kujou plány) .

Z cca osmi rodinných čundrů (a několika mnou pořádaných) byl tento fyzicky rozhodně nejnáročnější. A jestli jste sčítali se mnou, tak to bylo 108 km. Takže za rok.... já už se nemůžu dočkat!!!!

Z cesty byl natočen dokumentární film :-)