Jdi na obsah Jdi na menu
 


dscn6144--1-.jpg

Letošní rodinnou fyzickou prověrku (čundr) provázela smůla. V pečlivě vytčeném okénku v pracovních povinnostech (což se samozřejmě netýkalo seniorské části posádky, i když...) se zkazilo počasí. Po slunečných dnech začátku května nastalo proměnlivo, jež slibovalo vše: od vytrvalého deště, přes polojasno, až po nízké noční teploty. V takových časech to nechce se startem váhat. Batohy mají být připraveny u dveří, účastníci mají mít ruku na klice a jen čekat na pokyn ke startu, aby se vystihlo okénko snesitelných povětrnostních podmínek.

dscn6053--1-.jpg

Co čert nechtěl. Onemocněl letošní navigátor Zuzka a účast na posledních chvíli pro celkovou slabost vzdala. Musela jsem se tedy chopit nečekaně mapy. A co se týče počasí, tak můj odhad pečlivě podpořený podrobnými informacemi, modely a předpověďmi z internetových zdrojů, byl 

zpochybňován jakousi „rosničkou“ v televizních zprávách, takže mi dalo celkem zabrat, abychom v pátek vyrazili. Čtvrtek neprošel...

Naše dobrodružství se započalo netradičně na autobusovém nádraží. A nebyl to jediný autobus, který nás 

dscn6062--1-.jpg

čekal během cesty do České Lípy, neb se konaly dvě výluky na trati. Čivavičky Kamilka i Mája s apartními filcovými náhubky byly kapku vykulené, ale všichni jsme cestu zdárně přežili a hlavně se trefili do kýženého bodu. Na tomto místě je nutné zmínit, že tentokrát se naší výpravy pro sešlost věkem nezúčastnil desetiletý maltézáček Beníček. A také není bez zajímavosti, že se zbylí účastníci výpravy dostavili, ačkoliv netušili, odkud kam, že se to vlastně jde. Tomu říkám důvěra :-)

Na cestu jsme tedy vyrazili tři - já (+ 

dscn6072--1-.jpgčivavy), můj taťka a teta Staňka. Složení to tedy bylo poněkud prořídlé, a to nás ještě s větší či menší intenzitou postihly drobné zdravotní neduhy, většinou též spojené se sešlostí věkem. Tetu trápila artróza v koleni, Kamilka trpí artrózou též (obě však zdárně své ztuhlé klouby udržovaly po celou dobu pohyblivé), taťku první den „brala“ záda (po zbytek výpravy nás ujišťoval, jaký je ještě „Jura“), mě pomalu končila rýma, no a Mája už má léta zchromlou levou zadní. Je tedy na snadě, čeho se týkala převážná část konverzace: našeho zdravotního stavu, příšerného zdravotního stavu našich známých (měli by je všechny 

dscn6075--1-.jpg

šmahem vyhnat do přírody, navýšit pohyb a zlepšit stravu) a na co a kdy zemřeli naši příbuzní... Večer jsme si vždy nakapali do nosu, spolkli prášky, namazali masti a čekali, jestli se ráno vzbudíme v použitelném stavu. Hádejte? Vzbudili!

Za těchto okolností se nelze divit léty praxe zocelenému canisterapeutickému psovi Máje, že se v noci co chvíli přesvědčovala, jestli žijeme. Činila tak olizováním našich obličejů, což nás spolehlivě budilo. Během noci stihla takových olizovacích koleček hned několik. Kupodivu se její jistě dobře míněná snaha nesetkala s pochopením. Kamilku náš zdravotní stav nijak neznepokojoval. Spala a 

dscn6086--1-.jpghlasitě chrápala.

V České Lípě jsme poobědvali na místním náměstí a po modré vyrazili na sever. Cesta to byla vyčerpávající, neb jsme potkaly dvě další hospody, a to znamenalo celkem tři piva. Možná že právě tento dopink byl důvodem, proč nikdo neprotestoval ani proti podvečerní prohlídce první části skalního města u Sloupu v Čechách. Při zdolávání vrcholu Slavíček sice byly pronášeny nelichotivé soudy o místním terénu, ale to si zkrátka našinec musí rýpnout. Můj batoh s plnou zásobou vody vážil 18 kg.

dscn6103--1-.jpg

S pozdním večerem jsme si ještě prohlédli zříceninu hradu Svojkov, a potom se taťka chopil úkolu: najít nám první nocležiště. Louky pod hradem (v udržovaném hradním parku to bohužel nešlo) však byly rozryté od prasat a taťka si ke všemu musel vyřídit obšírný telefonát s mamkou, takže trvalo až do západu slunce, než jsme se uhnízdili. Teploty rychle klesly, takže jsme bez velkých řečí klesli do spacáků a první den byl ten tam (v nohách 13 km).

Druhý den nás přivítalo sluníčko a louka plná rosy, takže jsme si při brodění se vysokou travou umyli nohy 

dscn6097--1-.jpg

i s botami, nebo spíše boty i s nohama. Naše cesta vedla křížem krážem okruhy skalního města. Vystoupali jsme (bez batohů) i na rozhlednu Na Stráži. Rozhled to byl parádní (hrad Sloup i městečko jako na dlani), jen tam dost foukalo a bylo nepříjemně cítit, jak se celá věž kymácí.

A potom už hupky - dupky do podhradí na oběd do jediné místní restaurace. Ta praskala ve švech, a tak bylo dost času, aby nám nabobtnaly pochodem stlačené chrupavky. Po nezbytném občerstvení jsme si pochopitelně nenechali ujít prohlídku hradu Sloup. 

dscn6109--1-.jpg

Už tuplem proto, že nebyl problém tam jít se psy.  Prohlídka stála za to, neb hrad je bludištěm chodeb, komůrek, schodišť, vyhlídek... A k tomu zde měli i svérázného průvodce s netradičním a vtipným komentářem. Například, že mnich s dalekohledem je prvním českým zkamenělým voyeur v historii apod.

Na hradě nám vyprahlo, takže bylo třeba se v podhradí zdržet na jedno pivo, než jsme po žluté Sloup v Čechách upustili. Nebylo to tak snadné, jak to zní, neboť KČT se rozhodl, že přetře žlutou barvu na zelenou (a podobné legrácky vyvedl několikrát), čímž nás dost mátl. Zmožení kulturními zážitky jsme se utábořili na první krásné louce u cesty, založili táborák a uvařili si nudle s omáčkou. Než jsme se zavrtali do spacáčků, do noci jsme  si u ohýnku s výhledem na vzdálený Ještěd povídali. V nohách jsme měli dalších terénně výživných 8 km.

Ráno vrcholky místních kopců zakrývaly nízké šedivé mraky a naše cesta pokračovala po žluté a potom po modré a zelené Údolím samoty. Zde jsme natrefili na příjemnou studánku s pitnou 

dscn6114--1-.jpg

vodou (soudím tak podle toho, že jsem jí vypila asi litr a nic mi nebylo), kde jsme se osvěžili. Taťka se dokonce vykoupal zevrubně, do čehož se mě ani tetě příliš nechtělo. Už proto, že jak teta začne vykonávat nějakou intimní potřebu, objeví se s největší pravděpodobností nějací turisté, cykloturisté nebo místní obyvatelstvo. Taťka se vůbec během této výpravy nějak podezřele často koupal v kdejakém potoku. Já jsem to s hygienou nepřeháněla (dokonce jsem si zapomněla kartáček na zuby a čistila si je tedy provizorně kapesníkem), teta pro změnu na sobě špínu rozmazávala jakýmsi gelem a výsledek? Smrděli jsme kouřem a potem všichni ;-)

dscn6116--1-.jpg

Ve Cvikově se v hospodě U Frajera konalo naše první dnešní občerstvení. I přes zmatečné značení se nám podařilo Cvikov opustit po místním okruhu kolem Zeleného vrchu a mou osobní „spojkou“ na modrou směrem do vesničky Trávník. Zde v osadě Naděje byla hospoda s nakládaným hermelínem a dalším pivem. To mi nečekaně stouplo do hlavy, takže pokračovat po modré - respektive neztratit modrou - byl místy hoodně obtížný úkol. A to i pro zbytek výpravy, která se tvářila střízlivě. Obec Mařenice byla nakonec trefena včetně místní hospody. Potřebovali jsme zde nabrat vodu. Jelikož je ale neslušné 

dscn6118--1-.jpg

vrazit do hospody na záchod s hromadami petek, jako by se nechumelilo, tak jsme si zde „ze slušnosti“ objednali topinky se sýrem a vejci. Další pivo jsme už já i teta odmítly. Topinky byly značně mastné a v kombinaci s tím předešlým mastným hermelínem to mělo večer u tří borovic na louce za Mařenicemi své následky. Teta umírala smíchy a já s taťkou ve tmě bojovala s průjmem. Super večerní docvička po 17 km.

Den čtvrtý jsme křepce vykročili po modré a následně po červené do Petrovic. Během cesty jsme míjeli zříceninu hradu Sokol. Zvědavost zvítězila, a tak jsme se rozhodli se na ni podívat. Prozřetelně jsme ukryli batohy do křoví a 

vyrazili do kilometrového stoupání. Odměnou nám bylo pár kamenů na vršku, neb zřícenina byla natolik zřízena, že zbyly jen náznaky obvodových zdí. Výhled nula, neb stromům se tu pro změnu dařilo skvěle. Ke všemu začalo pršet, takže dolů jsem to vzala klusem, abych zachránila před promočením batožinu. Sice odloženou, ale nezakrytou. Tu taťka ukryl tak dokonale, že jsem u batohů čekala marně, protože zapomněl kde a s tetou kolem proběhli bez zastavení jak namydlení.

dscn6137--1-.jpg

Vyzbrojili jsme se pláštěnkami (já svou obr červenou) a vykročili do Petrovic. Na mapě značená hospoda byla zavřená, vesnice jak po vymření, takže nám dalo práci seznat alespoň vodu. Na lesní cestě jsme si potom rozdělali oheň (naštěstí přestalo pršet) a já vyrobila svou nudlózní specialitu.

Jelikož nám začal docházet chleba, bylo rozhodnuto, že se přiblížíme k městečku Hrádek, kde druhý den zásoby doplníme. Náročná trasa vedla nejprve po červené, a potom po modré přes místní hřeben. Tady nás naprosto uchvátila místní vyhlídka Popova skála, kde sice měl člověk z těch výšek strachy stažené půlky, ale rozhled kolem dokola byl úchvatný. I Ještěd se znatelně přiblížil. Kamilku i Máju jsme nechali na úpatí hlídat batohy (jinak byly s námi úplně všude). Myslím, že by si ty výhledy stejně vůbec nevychutnaly.

dscn6089--1-.jpg

Naprosto uťapaní z nekonečného sestupu do údolí jsme doslova padli na louce těsně před Hrádkem po zdolání náročných 19 km.

V noci foukal vítr a vytrvale pršelo. Pršet nepřestalo ani ráno a nad hlavou se honila nízká ocelová mračna. Snídaně z posledního zbytku chleba se konala ve stanu. Jelikož nebylo možné vylézt ven (no bylo, ale nikdo se nechtěl namočit) a balit jako obvykle před stanem, sbalili jsme se uvnitř. To mi věřte, že ve třech lidech (z nichž jeden si nemohl kleknout na kolena), dvou psech (obě se tvářily, že považují na krajní hazard se životem opouštět stan) a třech objemných batozích, to nepostrádalo na krkolomnosti, a tak i v těžkých chvílích bylo čemu se smát.

Potom už stačilo jen sbalit mokrou skořepinu stanu, obalit se igelitem a hurá směr Hrádek. Přiznávám bez obalu, že vlhko, vítr, zatažená obloha, citelné ochlazení a blízkost vlakového nádraží udělalo své. Rozhodli jsme se výpravu předčasně ukončit a dobytí Ještědu západní stěnou vzdát. A tím se pro tento rok neslavně naše putování skončilo. Ale jak se říká: všechno zlé, je pro něco dobré. Alespoň máme jasno v tom, kam se do roka a do dne vypravíme. Ještěde, máš to spočítaný, počkej příště!