Jdi na obsah Jdi na menu
 


MORAVSKÁ MISE 21.-27.5.2014

adscn2779.jpgTentokrát vedly naše čundrácké kroky na Moravu, ačkoliv názory některých domorodců stran toho, zda jsme ještě v Čechách, nebo ještě na Moravě, se během putování lišily. Jelikož ale výchozím bodem byly Tetčice u Brna, hlavním cílem hrad Pernštejn a při žádosti o natočení vody do petek jsme byli vydezinfikováni slivovicí, tak podle toho soudíme, že se o Moravu skutečně jednalo.

Pravidelné čtenáře čivavých pochodů zklamu, jelikož tentokrát jsem adscn2743.jpgneochořela, nic mi nenapuchlo a i boty (vylepšené silikonovými vložkami) zdárně vydržely. Za zpestření lze snad považovat jen naše mírné podezření, že jsme cestou chytli blechy. Štípance svědí a drbu se ještě teď, i když jsem zdárně použila psí repelentní šampón.
Co se hmyzu týče, tak hlásím, že klíšťata se letos urodila a dávají přednost čivavám a maltézáčkům, kdežto lidi a kavalíry kupodivu nesajou. Pročesávání čivavých kožíšků ráno, v poledne, večer a v noci s čelovkou, se stalo mým adscn2739.jpgkoníčkem a mohu se chlubit úlovkem čítajícím desítky, ba stovky kousků. Klíštěcí mršiny tak doslova lemovaly naši cestu.
Ráno přesto stáda borůvek (= přežraných klíšťat) vesele putovala po stanu, neb Beníčkovi se od jeho paničky takové protiklíštěcí péče nedostávalo...
Vyrazili jsme ve středu 21. května 2014 v kompletním složení osmi nohou a šestnácti tlapiček: taťka Mirek (hlavní kameraman, zkušený vyhledávač míst na spaní a poponášeč Kamilky), teta Staňka s maltézáčkem Beníkem (hrdý nosič a likvidátor odpadků), já s čivavami Kamilkou a Májou (navigátor a osoba odpovědná za hospody, zásobování a polní kuchyni) a v neposlední řadě pražská posila Zuzka s kavalírkou Cassie (kulturní referent).
Snad ani nemusím dodávat, že na čundr se jezdí zásadně vlakem. Proto se stala naším výchozím adscn2762.jpgbodem jinak zcela bezvýznamná vesnička Tetčice, protože jízda šalinou s bágly a s psisky po Brně byla vyhodnocena jako přehnaně extravagantní. Tetčice nás mile překvapily útulnou hospůdkou, ve které mimo jiné došlo k historické události: Zuzka si zde objednala a vypila svoje první pivo!  Jelikož je v tomto oboru nováčkem, nasadili jsme jí laťku poměrně nízko - jen na jedno malé pivo denně - abychom minimalizovali riziko šoku z tak náhlého přívalu vitamínů „B“. Bude-li ale Zuzka trénovat tak svědomitě, jako na tomto čundru, věříme, že to za rok bez problémů vylepšíme na čistokrevný půllitr.
adscn2887.jpgKvalita moravských pivních moků byla po celou cestu výborná a výběr slušný.
Z Tetčic jsme po výživném obědě vyrazili po žluté Omickým lesem, přešli dálnici D1 a kolem Masarykova okruhu (kde se proháněli bez přestávky pořád dokola šílenci na motorkách) dorazili chladivým lesem do Žebětína. Celou cestu neutuchal řev motorek a měli jsme pocit, že je slyšíme ještě druhý den u Brněnské přehrady. Ale abych nepředbíhala. V Žebětíně jsme pochopitelně nemohli minout bez povšimnutí místní adscn2789.jpghospodu a po občerstvení jsme po modré vystoupali směrem k našemu prvnímu noclehu na louce u lesa. I na okruhu už to vzdali a rozhostil se božský klid. Řvala jen vysoká a štěkaly hlídající čivavy. Prvních 11,5 km bylo za námi.
Stejně jako první den, i ten druhý bylo jasné, že nás čeká žhavý, doslova letní den. Byli jsme tedy celkem rádi, že jsme putovali po modré směrem k Brněnské přehradě a k hradu Veveří lesem. Hrad Veveří nás uchvátil svou siluetou. Prý je to třetí největší hradní komplex u nás, hned po Hradčanech a po Českém Krumlově. Brzy jsme však zjistili, že v místním bufetu neumí udělat ani poživatelné langoše (a to mi věřte, že jsem nevybíravý strávník).
Prohlídka interiéru byla také nevšední a doporučujeme jí především milovníkům rekonstrukčních prací a stavenišť. Původně jsme se domnívali, že striktní zákaz fotografování je zde z adscn2826.jpgdůvodu, aby se minimalizovalo riziko krádeží. Po absolvování prohlídky od sklepů po půdy jsme však museli konstatovat, že je to jediný způsob, jak ulovit další návštěvníky. Přínosem bylo jen to, že jsme se ve sklepeních ochladili a jako bonus získali informaci, že jsou na hradě bufety dva. Ten druhý byl o poznání lepší.
Veveřanům nelze než popřát, aby se jim hrad poté, co sloužil dlouhá léta jako škola a všude byly záchody (jak nám průvodkyně stále dokola opakovala), podařilo brzy opět přestavět na hrad. Současné záchody adscn2840.jpgpro návštěvníky byly ovšem příkladné. Je vidět, že se trénink vyplácí.
O záchodech se zmiňuji i proto, že během cesty na hrad proběhla ochutnávka vody z Ríšovy studánky a bylo zde riziko, že se to neobejde bez následků. Obešlo. A tak můžeme tento zdroj označit za pitný.
Z hradu Veveří jsme popošli k přístavišti a využili místní lodní přepravy k přesunu proti proudu na začátek Brněnské přehrady, tedy prakticky na předměstí Veverské Bítýšky. Toto městečko nás nadchlo, adscn2850.jpgprotože tolik hospod a jiných občerstvovacích podniků na jednom místě jsme již dlouho nepotkali. Průchod tímto městečkem se tak kapku protáhl. Po červené proti proudu Svratky jsme proto vyrazili až navečer a místečko na spaní nalezli až po vydrápání se do šíleného svahu, neb Svratce se podařilo vyhloubit slušný kaňon, jehož břehy jsou lemovány chatami, nebo příbřežní džunglí.
Sice jsme ušli jen nějakých trapných 11 km (+ 4 km lodí a hromady schodů na hradě), ale den to byl adscn2858.jpgnatolik plný zážitků, že jsme byli rádi, že ležíme. O poznání ztuhleji ležely i čivavy a Máju již přešlo nutkání, chodit taťku v noci po každém převalení olizovat, což dělala proto, aby jí drbal. Mě povolily záplaty na samonafukovací karimatce, takže naprosto přesně vím, kde mám všechny kyčelní výstupky.
Třetí den jsme slezli opět do kaňonu Svratky a pokračovali po červené do Tišnova. Vedro bylo pekelné, a tak jsme jej „protrpěli“ v místní hospůdce Červený mlýn. Náš kulturní referent nám poté doporučil prohlídku adscn2864.jpgblízkého vyhlášeného kláštera Porta coeli, v jehož útrobách panoval příjemný chládek. No a odtud nás čekal výstup po modré a následně po zelené na místní „hromádky“, jak né zcela výstižně vršky obklopující Tišnov taťka nazval. Pěkné krpály to byly! Dva kiláčky ostrého stoupání však stály za to. Dostavila se totiž tolik očekávaná panorámata.
Na vršcích nás však začala honit bouřka, a tak jsme to po 12,5 km raději zapíchli. Ta nás nakonec jen lízla, takže se tričko a ponožky strategicky umístěné na větvičky trnek adscn2870.jpgnevypraly. Ale alespoň byl čas na to uvařit hráškovou polívečku v kotlíku.
Posilnění bylo na místě, jelikož čtvrtý den nás čekal na občerstvení chudý úsek. A to nám prosím začal docházet i chleba!
Po zelené jsme sešli z „hromádek“ a taktickou zkratkou se napojili zpět na červenou. Vedro bylo úmorné, ale zřejmě bouřky řádily, protože říčka Loučka byla slušně rozvodněná. To se ostatně týkalo všech řek a říček, kolem kterých jsme šli.
adscn2904.jpgS jazyky na vestě, s propocenými tričky, s rozžhavenými podrážkami a se psy v náručí jsme překonali nepříjemný úsek po silničce do vesničky Skryje, kde jsme se sílící nadějí následovali šipky s nápisem „občerstvení“. A bylo tam! A nejen to. Štěstí při nás stálo, neb se nám zde podařilo ukořistit poslední čtyři hermelíny (třikrát v bramboráku a jedenkrát na sladko s medem). Vyprahlí na troud do nás první pivo jen zasyčelo, takže následovalo druhé. Taťka pak naše přežití oslavil ještě rundou rumu, a tak jsme se z této hospody dost potáceli a já dostala chechtavku, se kterou se nedá jít vůbec. Jediná adscn2914.jpgstřízlivá byla Zuzka, jenž zůstala u svého jednoho piva a oslav se odmítla ze zásady zúčastnit.
Naštěstí dva kilometry od této občerstvovací stanice se nacházela ještě jedna restaurace, kde jsme si dali vyprošťovací česnečky, kofoly a vyžebrali bochník chleba. Česnečka však měla grády, neb jsme k vývaru obdrželi lžíci čerstvého česneku a následně chrlili oheň.
Že jsme po těch čtyřech dnech nijak vábně nevoněli i bez toho česneku, snad netřeba dodávat. Naše příchody do hospod ostatně také nebývají přehlédnutelné a ve stavu v jakém jsme byli, už vůbec ne. S adscn2926.jpghekáním si sundáváme bágly, které při jejich chaotickém seskupení do zátiší zaberou asi tak dva metry čtvereční a metr do výšky. K tomu obvykle napájíme, češeme, oklíšťujeme a odbahňujeme psy a teprve potom se posadíme.  To je pokyn pro čivavy, začít střežit náš stůl včetně asi pětimetrového okruhu. Nahodit si znovu na záda bágly obtížené čerstvou vodou s nacpaným žaludkem a po vypitých pivech, je také sportovní výkon!
 
Bleskově jsme však vystřízlivěli poté, co se pohodlná cestička po červené adscn2950.jpgpodél Bobrůvky změnila v opičí dráhu. Byl pozdní večer, valem se stmívalo a my šplhali nahoru, slézali dolů, přelézali nebo podlézali kmeny, drápali se na skály a klouzali dolů ze skal uprostřed divočiny na příkrém svahu s rozvodněnou Bobrůvkou pod námi. Tento tělocvik oceníte zejména s osmnáctikilovým báglem na zádech. Až po 18,5 km se doslova na poslední chvíli před námi vyloupla lesní křižovatka s ohništěm, kde jsme padli.
Ráno pátého dne jsme po slezení rozeklané skalní stěny zjistili, že jsme spali nad Trenckovou roklí. Průzračná bystřina zde tvořila malebné vodopády a tůňky, kterých jsme využili ke koupeli a k vyprání prosoleného prádla. Kdo to nezažil, nepochopí, jak osvěžující je se po čtyřech dnech umýt, byť v ledové tůni obklopené mechem a kapradím.
Ve výtečné náladě jsme pak ještě pár kilometrů křepce skotačili podél Bobrůvky, abychom dorazili adscn2966.jpgdo rekreačního střediska Podmintrov, kde jsme se pochopitelně našťouchli, napili a koupili chleba a klobásy. Nasyceni jsme pak vylezli na nedalekou zříceninu hradu Mitrov. Zevrubná prohlídka třech torz hradních zdí nám zabrala asi jeden a půl hodiny a absolvovali jsme jí převážně vleže.
Jakmile pominulo největší vedro, tak jsme se asi kilometřík a půl vrátili, abychom ve vesničce Habří opustili po modré Bobrůvku a Na Vršku po ujití pohodových 12 km na posekané louce s dechberoucím výhledem do adscn2975.jpgkraje rozbili tábor. Na tomto místě musím pochválit seniorskou část naší výpravy, protože po třech letech tréninku se jim podařilo samostatně a hladce postavit náš stan. Na stavbu za krizových podmínek (jako blížící se bouřka) to ještě nevidím, ale pokud mají klid a dostatek času a prostoru...
U táboráku jsme si povídali dlouho do noci, a to zejména o mléčných výrobcích.  To bylo jistě lepší téma, než předchozí hovory o tom, kdy jsme se kde zeblili, nebo jak bojovat s průjmem, bolestí zad, kloubů apod. Ale pokud nemáte nic jiného, než adscn2974.jpgchleba, paštiky, klobásy a vodu... Je to asi stejné, jako na severním pólu vést hovory o požáru Národního divadla.
Ráno šestého dne nás ze stanů vyhnalo pálící sluníčko. Ještě jednou jsme rozdělali táborák, abychom dojedli klobásy, takže jsme rozhodně do vesničky Střítěž nedorazili za kuropění. Naše cesta vedla dále po modré a následně po žluté směrem na hrad Pernštejn. Jak už to tak ovšem bývá, vyšla nám prohlídka na pondělí, což byl pochopitelně jediný zavírací den. I přesto nám ale přálo štěstí, protože bouřka a liják nás chytli přesně ve chvíli, kdy jsme vpadli do kryté vyhlídky Mařenčino loubí s hradem jako na dlani.
Déšť trval dost dlouho, bouřky se kolem nás honily, z lesů se pářilo a občas jsme zmizeli v závojích mlhy. Času jsme využili k promítání toho, co se během našeho putování natočilo, protože jako obvykle vznikne z výpravy celovečerní dokumentární film.
Nakonec ale bylo nutnéadscn2977.jpg - déšť - nedéšť - vydat povel k opuštění krytého stanoviště. Všichni jsme se oblékli do pláštěnek různých tvarů, barev a velikostí. Až na tetu, která zásadně čelí živlům se zlámaným deštníkem. Zároveň to byla chvíle, od které se Beníček převážně nesl, jak vetřelec pod bundou. Čivavy nějaké to bahno v oblečcích nerozhodí, natož kavalírku Cassie.
Když jsme dorazili na pusté hradní nádvoří a pořídili společný historický snímek, přestalo pršet. Jestli bylo hradní nádvoří pusté, tak v přilehlé vesničce Nedvědice to vypadalo jak po vymření. Už jsme propadali celí vyhladovělí a s poslední padscn2983.jpgůlkou chleba panice. Nakonec se ale hospoda našla. Mokří, smrdící jak hyeny a se zaflákanými psy (tedy až na Beníka), jsme se v zahuleném lokále usadili stranou ke stolu u záchodů. Teta však z této naší pozice (byť obvykle nijak vyhledávané) měla takovou radost, že chodila na záchod tam a zpět prakticky nepřetržitě. Do dnešních dnů se nám nepodařilo zjistit proč. Logické důvody pro návštěvu toalet jsme totiž našly jen dva: vykonat potřebu a nabrat do petek vodu, které však lze realizovat v rámci jedné návštěvy.adscn2995.jpg
Když jsme jakžtakž oschli a ze psů opadalo to nejhorší, pokračovali jsme po červené po proudu rozvodněné Svratky. Vlhkost byla všudypřítomná (voda padala ze stromů, vysoká tráva nám smáčela nohy) a my k ní přidali decilitry svého potu při nekonečném stoupání. Červenou to začalo a po modré do vesničky Křížovice gradovalo. Kopec, na který jsme se asi hodinu v kuse drápali, ve své finální fázi snesl srovnání se sjezdovkou a prověřil náš kardiovaskulární systém. Ještě teď se mi při adscn3018.jpgvzpomínce na něj zamlžují brýle. Teta celou tuhle cestu poctivě nesla pod bundou Beníka, který ovšem nesouhlasil s jejím hlemýždím tempem, což dával najevo štěkání, kňůčením, nebo alespoň sípáním. Teta neschopná zrychlit to nervově špatně snášela a častovala Beníka nevybíravými výrazy. Ostatní psi se průběžně na lesních cestách zabahňovali a v mokré trávě myli.
Slunce zapadalo a my dlouho marně na neposekaných a promočených horských loukách mezi Křížovicemi a Křeptovem hledali nocležiště.  Tulácké štěstí ale své věrné neopouští a nakonec se místečko s nižší travičkouadscn3021.jpg na konci úvozové cesty našlo. Alespoň jsme měli před vstupem do stanu umyté nohy. Odvahu na celkovou koupel vyválením se v trávě, nikdo nenašel.
Slastně jsme sundaly navlhlé svršky (těžko říci, zda převažoval pot nebo dešťovka) a nasoukali jsme se do suchého. Po překonání výživných 16,5 km jsme usínali s očekáváním ranního sluníčka.
Ráno sedmého dne se ale sluníčko nekonalo. Obloha byla zatažené, co chvilku se rozpršelo, aadscn3022.jpg tak jsme balili na etapy. Jelikož bylo zřejmé, že tohle bude den poslední, bylo sáhnuto na železnou zásobu potravin a v kotlíku uvařen nudlový mišmaš: půl klobásy čardáš natrhané na kousky vyškvařit v kotlíku. Přihodit jitrocel a pampeliškové listí. Zalít vodou a v ní rozmíchat sýrovou příchuť k čínským nudlím. Ohřát a těsně před bodem varu přidat čínské nudle. Povařit do změknutí a podávat.
Tato teplá hmota zasytila a poskytla nám sílu do posledních kilometrů. A že ta cesta na vlak stála za to.
Po žluté a potom neznačenou zkratkou jsme se napojili na naučnou stezku Járy Cimrmana. To mimo jiné znamenalo skoro dobytí místního nejvyššího vrcholu Sýkoř (702 m. n. m.), takže bez adscn3025.jpgstoupání se to neobešlo. Za tu dřinu jsme byli odměněni nádhernými výhledy do krajiny s lesy a s horskými loukami.
Potom však stezka začala klesat do Lomnice, a to po značně nepohodlné štítové cestě (poskládané z kamenů), která byla po deštích mokrá a tedy kluzká. V Lomnici nám z toho sešupu nožky pěkně vibrovaly, takže za osvěžení v místní hospůdce jsme byli vděční.
Abychom nevyšli z kondice, následoval z Lomnice pro změnu asi dvoukilometrový výstup do kopce po zelené do vesničky Veselí, během kterého se nám podařilo kapku zakufrovat. A adscn3033.jpghned potom dvoukilometrový sešup dolů na vlak do Borače. Člověk by řekl nějakých 12 km, co to je. Ale nevěřili byste, jak nás brněly nohy.
Na zastávce jsem využila pět minut k učesání čivav (vyčesání usychajícího bahna), k obléknutí čistého trika a k použití deodorantu. Situaci to pravda moc nezachránilo, ale snaha byla. Ostatní byli natolik zemdlení, že jim už bylo všechno jedno a neprozřetelně si čistá a voňavá trička oblékli ráno před těmi stoupáky a sešupy, takže to nemělo efekt už vůbec žádný.adscn3037.jpg
I jízda vlakem je dobrodružství. Zvláště, sháníte-li kvůli zpožděním informace o spojích, honíte poslední vlak k domovu a při přestupech taťkovi z batohu pravidelně upadává stan. Ale dojeli jsme. Plní zážitků, posílení prožitým dobrodružstvím a 94 kilometry (Kamilka, Mája a Cassie asi tak 150 km, protože běhali stále tam a zpět a do stran a poponášeni byli jen na rozpálených silnicích; Beníčkovi toho tolik napočítat nemůžeme, protože se nosil častěji), s naprosto vyčištěnou hlavou, špinaví, smradlaví... Ale už se těšíme, jak si to za rok zopákneme.
Čundrákům ZDAR!