Jdi na obsah Jdi na menu
 


NAHORU - DOLŮ, SEM TAM SKÁLY 19.-25.5.2012

Tentokrát nám dalo poměrně práci vymyslet vystihující název našeho tradičního květnového čundru. Taťka totiž naplánoval okružní cestu po pískovcových skalních městech se startem i p1010081.jpgcílem z našeho bydliště. Původně to měl být „SKALNÍ POCHOD“, a to ze dvou důvodů. Jednak se na trase jakési skály vyskytovaly a jednak to díky nim bylo jen pro tvrďáky a skalní příznivce pěších pochodů.

Nakonec ale zvítězil vtipný návrh „NAHORU - DOLŮ - SEM TAM SKÁLY“
 
Jak už bylo zmíněno, vyrazili jsme ze Dvora Králové n. L., a to ve složení: teta Staňka (nejstarší člen výpravy bez funkce) s maltézáčkem Beníkem, taťulda (stanová jednotka) dostal na starosti Kamilku a moje maličkost (polní kuchyně) s Májou. Beruška zůstala doma s pracující mamkou, protože nám ji odmítla půjčit...
 
p1010082.jpgPo krátké taktické poradě, která se konala ve čtvrtek večer, nám taťka tápající v mém turistickém atlasu matně nastínil trať. Jelikož jej znám, několikrát jsem se jej ptala, jestli má opravdu doma potřebné mapy. Byla jsem ujištěna, že ano, abychom následně na cestě zjistily, že jedna z map je z roku 1981, tedy z doby, kdy mě byly dva roky a ta druhá (z taťkova pohledu naprosto aktuální) z roku 1997 (no to dejme tomu ještě šlo, to jsem maturovala). Obě mapy tak měly zcela jiné pojetí vedení turistických tras a jejich barev, a to nejen ve srovnání se skutečností, ale i mezi sebou. Zejména ve skalních městech co mapa, to originální trasy.
 
Naše cesta se vinula nejprve po modré kolem hřbitova směrem na Jánskou Studánku a odtud po žluté na Běluň (v Kocbeřích byla naše první občerstvovací zastávka) a po modré do Úpice. Během této cesty se nedělo celkem nic zajímavého, až na to, že jsme se osvěžili ve Vyhnánovském lomu, jako malé děti lovily v Maršovickém požárním bazénu čolky a v úpické hospodě se fandilo hokeji natolik, že Mája ze šoku z gólu lezla po stole.  Na naše první p1010087.jpgtábořiště za Úpicí jsme lezli po čtyřech do příšerného lesního krpálu (předtím jsme ovšem museli nejprve vystoupat z Úpice, což byl také slušný výkon), abychom se takto pracně ocitli na jakémsi oblíbeném místečku místních obyvatel, kteří zde venčili své chlupáče nebo kolem nás během snídaně jezdili s kočárkem. Po absolvování prvních cca 28 km s 16 - 18 kg vážícím báglem (podle množství vody) jsem měla ke konci dne pocit, že mám zlomené obě klíční kosti a chodím po žhavém uhlí. 
 
Na našem prvním nocležišti proběhla také instruktáž stavění mého zbrusu nového odlehčeného stanu určeného do horských podmínek s extra velkou předsíňkou pro batožinu. Samozřejmě, že se první stavba neobešla bez prskání, jaké je to složité, ale po pár dnech už p1010164.jpgnám postavení stanu trvalo jen pár minut - rozložit tyčky, zasunout a zapružit. Pomineme-li tedy nepochopitelný problém tety zjistit, na které straně je vchod...
 
Osobně bych řekla, že spací část stanu byla prostornější, než na co jsme byli v minulých letech zvyklí. Rozhodně jsme se mohli pohodlně natáhnout a v mém případě byl prostor na délku v podstatě značně nevyužitý. Přesto měl Beníček chudérka problém, najít si tam své místečko. Mája mi spala u hlavy, Kamilka v nohách nebo u břicha, ale Benďa byl neustále někam přehazován jak horký brambor, protože překážel . Na tomto místě si musím smočit, že ačkoliv moje teta léta tvrdí (a i zde nám to tvrdila), jaký je nespavec a že celou noc nezahmouří oko, mlaskání často nestačilo k ztlumení jejího chrápání .
 
p1010108.jpgPrvní noc na tvrdém povrchu je vždy nejhorší, protože člověk je ještě celkem čilý. Ty další noci už upadáte do bezvědomí bez větších problémů a budíte se jen proto, že se nutně musíte převalit z otlačeného místa na jiné a přitom je nutné něžně přesunout chrnící psiska. Kromě toho používáme i anestezii v podobě strojení, které jsme přes den nosili. To se totiž na noc sežmoulá a strčí pod hlavu.  
 
V neděli ráno jsme pokračovali po modré do Malých Svatoňovic, kde na nás čekalo první dopolední pivečko, které jsme pár minut na to vypotili při šplhání na vrcholky Jestřebích hor (cca 720 m. n. m.). Z údolí to vypadalo, že jsou to jen takové kopečky, ale na jejich svazích jsme uznali, že jsou to fakt hory. Odtud naše cesta pokračovala po zelené na vršku. Sice se cesta táhla lesy, ale byla široká a mezi mnoha průseky a slunce pražilo... Pivečko v Odolově tak do nás pouze zasyčelo. Jednalo se však o dvanácku, která na mne měla značný vliv a po další část cesty jsem tak byla značně nepoužitelná.
 
p1010135.jpgOsobně si myslím, že na cestu do Hronova jen tak nezapomenu. Turistické značení totiž brzy pozbylo naše sympatie. Ano, červená byla červená, ale ubíjející široká, tvrdá, štěrková lesní cesta oživená kilometrovníky, podle kterých jsme 1 km šli zcela nesmyslně hodinu a někdy snad i déle, byla značně demotivující a únavná. V Hronově jsme pak bez zájmu minuly Jiráskův rodný domek a bylo nutné mne oživovat v hospodě, kde jsem si dala úpický řízek s knedlíkem a zelím a pivo, což se následně ukázalo jako né úplně šťastná volba. Podcenila jsem totiž projímací účinky zelí, které mi zpestřovaly výlet další tři dny . Každopádně pro tu chvíli to zabralo a já byla schopná vydrápat se do kopečku nad Hronov, kde bylo po 22 km naše druhé tábořiště.
 
p1010122.jpgV pondělí  naše cesta zamířila do Machova, kde jsme dokoupili zásoby a občerstvili se v místní hospůdce. Na ty boží ovocné knedlíky vzpomínám doteď! A odtud už jsme se vydali k prvnímu cíli naší cesty - k Broumovským stěnám. Než jsme se začali potit ve skalách, řádně jsme se vykoupali  a přemáchli si spodní prádlo v tůňce potoka. Potom jsme vyšplhali nějakých 200 výškových metrů a lezli, skákali a drápali se nahoru - dolů - nahoru - dolů... Matně si vzpomínám, že jsme to šli po zelené a žluté přes vyhlídku „Kamenná brána“ a skrz „Zaječí rokli“. Na Kamenné bráně jsme z těch panoramat měli stažené půlky - ta výška byla příšerná a v Zaječí rokli jsme skákali jak zajíci z balvanu na balvan stále vzhůru. Není bez zajímavosti, že taťka nás v těchto skalách asi hodinu přesvědčoval, že tam hučí elektrické napětí, až jsme zjistili, že se mu v batohu zapnul holicí strojek a hučí on .
 
Po šesti kilometrech ve skalách, jsme odtud vylezli na rozcestí nad Slavným, zničení jak po směně v uhelných dolech a rozbili tábořiště na loučce poblíž zelené turistické. Měli jsme za p1010148.jpgsebou výživných 17 km.
 
V úterý ráno jsme se pro velký úspěch do skal hned vrátili, a to po červené v naději, že červenou se značí vždy hlavní a tudíž nejméně náročná trasa. Tak to bych chtěla vidět ty ostatní  barvy... Nahoru, dolů, šplhem vpřed. Nenáročných bylo cca 500 m ke kamenným hřibům  a jinak už jsme nevěděli, co jsou to tři kroky po rovině za sebou. Už od rána jsem však začala mít pocit, že mám na patě nějak shrnutou ponožku. Její narovnání ani výměna však nepomáhala, a tak jsem s hrůzou zjistila, že se mi pata propadá do mřížky v podrážce. Jestli jste někdy byli nuceni jít s kamínkem v botě a přitom nesli jeden a půl kýblu vody, je vám asi p1010158.jpgjasné, jaká to začínala být bolest. Taťka už navrhoval, že mi do boty seřízne březovou kůru, ale já dala na reklamy. Hygienické dámské vložky jsou přeci natolik senzační, že vám umožní dělat cokoliv i ve „vašich dnech“. A tak šup s nimi do bot. Byly s vůní heřmánku. Díky tomuto řešení jsem přežila i zbytek čundru. Obávám se však, že pro moje, léty a stovkami kilometrů prověřené botky, to byl výlet poslední  .
 
Šest kilometrů napříč Broumovskými stěnami nás řádně zdrblo. Náladu nám rozhodně nezlepšila turistická chata Hvězda, která má v pondělí a v úterý zavřeno.  Polní kuchyň (tudíž mne) potom rozlaďoval laxní přístup zbytku přítomných k mému varování, že nám tím pádem dochází jídlo a máme nedostatek vody. Spoléhat se v „aktuálních“ mapách na p1010151.jpgznačku hostince bylo sázkou do loterie, ale jelikož to byla nejbližší civilizace, rozhodli jsme se pokračovat po zelené a po žluté si odskočit do vesničky Hony, kde byl díky bohu funkční  motorest.  Zde jsme přežili bouřku a já do sebe narvala polévku, gulášek a dvě piva, což mělo za následek, že jsem se asi hodinu pohybovala rovně a kupředu jen silou vůle.
 
Vzhledem k celkovému zemdlení jsme se utábořili po cca 13 km kdesi na loukách u lesa před obcí Bohdašín, a to s úžasným výhledem na Sněžku ze směru, na který my dvoráci nejsme vůbec zvyklí. Jelikož jsme se utábořili poměrně brzy, bavil se taťka s tetou snahou naučit mne rodinný rodokmen s miriádami sestřenic a bratranců (pochopitelně s nevalným úspěchem). Chechtali jsme se až do půlnoci a ráno jsme zaspali .
 
Ve středu jsme po zelené a následně po červené dorazili do Teplic, kde nechybělo pochopitelně občerstvení a doplnění zásob. Ať už jsme touto cestou chtěli nebo ne (každá mapa to měla zakreslené jinak a hostinský nám né úplně dobře poradil), do Adršpašsko-teplických skal jsme vlezli po zelené. Naše naděje, že tyto skály si budeme prohlížet především ze zdola na pohodlných dřevěných chodníčcích, se naplnila jen z části, a to v tom smyslu, že občas jsme byli úplně p1010180.jpgnahoře a občas úplně dole. Mezi tím se po nás s tou bagáží chtěly hrozné věci. Když už jsme si mysleli, že to máme za sebou, přišel hřeb dne „Čapí hnízdo“  ve výšce 785 m. n. m. (nic vyššího už tam ale fakt neměli).
 
Když jsme se vypotáceli ze skal a nabrali plné zásoby vody, čekaly na nás nádherné louky s výhledy na obnažené skály v zapadajícím slunci. Náš postup po žluté směrem na Janovice zarazila hrozící bouřka, ze které nakonec nic nebylo. Do stanu jsme zalezli po cca 18 km. Kdybychom stan nepostavili, určitě by začaly padat minimálně kroupy. 
 
Čtvrtek byl již ve znamení postupného návratu, a to přes neuvěřitelně rp1010190.jpgozsáhlé koňské ohrady u Janovic , po červené směrem na Radvanice. Tady se nám podařilo zabloudit v hlubokých lesích a zachránil nás až lesák znalý místních poměrů. Po občerstvení v Radvanicích jsme vypitá piva okamžitě vypotili při přechodu napříč Jestřebími horami, kde jsme se těsně před vrcholem museli znovu občerstvit. Chvíli jsme se kochali netradičními pohledy na Krkonoše a pak přišel nejhorší úsek dne - Trutnov podélně od Poříčí do Dolců - to vše kompletně po asfaltu. Moje návrhy, že v Trutnově existuje hromadná doprava, hrdinní senioři odmítli, páč si nutně potřebovali dokázat, jací jsou ještě jurové. Moje nohy v rozpadajících se botách si tedy užily... Když si k tomu připočítáte, že p1010214.jpgživočichové se po asfaltu kompletně nesli, slušně jsme si zaposilovali i ruce (Mája se kvůli nožičce vůbec nosila často). Přechod Trutnova jsme si sice zpříjemnili zastávkou v hospůdce a osvěžením se v Úpě, ale i tak na to nemám zrovna pěkné vzpomínky. Za předposledním rybníkem v Dolcích jsme využili terénní vlny a zapíchli to tam po cca 25 km. Nožky mi tedy slušně pulzovaly .
 
Jen co se plosky moje přes noc trošičku zregenerovaly, hned dostaly další nášup ve Starých Bukách. To už jsme se po modré vraceli do Dvora. Při životě mne držela jen vidina motorestu na Výšince, který rozhodně nezklamal . Taťuldovy návrhy, že na oběd už budeme doma, byly dámským osazenstvem striktně zamítnuty, protože jsme obě měly v ledničce tak akorát chladný vzduch.
 
U kostela jsme si udělali závěrečné zamávání do kamery, protože během naší cesty byl natočen celovečerní rodinný film, který teď půjde p1010184.jpgk mamce do střižny. Málem bych zapomněla zmínit, že každý den večer před spaním bylo promítání toho, co se přes den natočilo. A hurá domů... do vany. Vykoupala jsem se slastně nejen já, ale i čivavy byly našampónovány a při praní prádla jsem váhala, zda to má ještě smysl. Ta dvě trička, co jsem měla sebou, byla nasolená jak tresky .
 
Čundr to byl pěkný - za sedm dní jsme zdolali 125 km (dle tetina krokoměru 150 000 kroků) a mometálně mám problém s chůzí bez batohu, protože když jdu vzpřímeně, mám nepříjemný pocit, že se překotím dozadu. Mám mozoly na klíčních kostech a pohodlně se vyspím i na plovoucí podlaze. Jen si tak říkám, že nemám za potřebí za každou cenu realizovat tak příšerné asfaltové pochody, jako je přechod Trutnova a k vánocům budu muset taťkovi koupit nějaké aktuální mapy  atraktivnějších míst!