Jdi na obsah Jdi na menu
 


Balada o rychlosti

Jako člověk nemám rychlost nijak v lásce. Jakmile po mě někdo něco chce rychle, honem, včera bylo pozdě..., začnu být značně nevrlá, podrážděná, prostě "streslá" a ve výsledku mi to trvá dýl, než kdyby se na mě netlačilo.

Naštěstí mí zaměstnavatelé to pochopili a přestali na mne k oboustranné spokojenosti zkoušet tyto rádoby motivační tanečky. S rodiči je to trochu horší, ale pracujeme na tom .

Jak už to tak ovšem bývá: Jaký pán, takový pes .

Běžný život na rychlosti obvykle nestojí. Jenže když se zhlédnete ve psích sportech, brzy zjistíte, že bez rychlosti si ani neškrtnete. Pokud "běžíte" agility (jako já) stylem, při němž se dokážete nacápnout vedle tunelu tak, že vám upadnou brýle, ty brýle najít, nasadit si je, vstát a ještě stihnout být u východu z tunelu zároveň se psem, je zřejmé, že to asi nebude tak úplně ono .

RYCHLOST holt u některých jedinců NENÍ SAMOZŘEJMOST!

Možná, že bych to za takových okolností vzdala a mávla nad tím rukou s povzdechem, že jsem si holt pořídila pohybově retardovaného a líného psa. Jenže... Jenže to bych nesměla vidět svou čivavu Kamilku, jak tryskem pádí za kočkou a v naprosté pohodě udržuje tempo s borderkou věnující se téže zábavě . Takže běhat umí! A zatraceně mrštně dokáže hodit prdélkou!

Vytčený úkol tedy zněl: Naučit Kamilku běhat rychle i se mnou a pro mne.

Přiznám se, že první, co mne napadlo (a stále o tom více či méně seriózně uvažuji) bylo: Jak využít zdrhající kočky v tréninku? Myšlenka metodicky velice správná, se avšak zatím z ryze technických důvodů v praxi neujala.

KDY VLASTNĚ PSI BĚHAJÍ RYCHLE?

Za prvé: Když jim jde o život.

Pokud Kamilku honí jiný pes nebo naštvaný kocour, umí fakt rychle prchat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že využití tohoto poznatku v tréninku je nesmysl a v praxi to tedy nikdy neuvidíte. Ano i ne . Měla jsem možnost pozorovat páníčky, kteří mávajíce zběsile vodítkem, či hrozíce pěstí, honili velice rychle svého psa se slovy: "Stůj, nebo tě zabiju!", "Ke mě, ty hajzle!" a podobně.

Hádám, že jste se právě pousmáli a možná si i zavzpomínali. Já také. I já ve svých začátcích takhle běžela za Kamilkou. Situace však byla oživena tím, že před Kamilkou běžela kdákající slepice a na mě přes plot řval její majitel .

Chytit psa, který se nechce nechat chytit, je prakticky nemožné!

A zamýšleli jste se nad tím, jestli se při urputném hecování v tréninku někdy z pohledu psa nechováme podobně agresivně? Je to stále ještě hecování, nebo už výhružka? Utíkej, nebo...

Za druhé: Když loví.

A jsme zase zpět u koček .

Kořistnický pud je v trénincích hojně využíván a je to super motivace. Jenže s tím je často spojeno dráždění, žhavení, šťavení  - mnoho povyku, emocí, energie, nátlaku, hecování, řevu apod. Ano, znám psy, na které tenhle provokativní styl ohromně funguje. Většinou jsou to urputní lovci, ochotní dostat svou kořist bez ohledu na překážky.

Pokud však něco takového zkusíte na citlivější povahy, nelze se divit, že začnou mít pocit, že jim zešílel páníček. Vás (tedy potencionálně nebezpečný typ) se potom snaží uklidnit a hlavně neprovokovat. Je ironií, že tak činí způsobem, který nás k duševní poruše jen přiblíží. Začnou se dívat stranou, čímž nám dávají najevo naprostou ignoranci. Zívají, aby jasně poukázali na to, že se snažíme málo a je to pro ně prostě jen zívačka. Natruc se pohybují stále pomaleji, nebo si dokonce lehnou. A úplný vrchol je, že si odejdou klidně někam čuchat, nebo si to zapíchnou metr před překážkou a nezmůžou se na nic jiného, než blbě čumět.

Právě jsem vám popsala průběh našeho běžného tréninku . Tenkrát jsem neměla informace a znalosti, které mám dnes. Takže se nelze divit, že o konejšivých signálech (tedy o psích mírových vlajkách) jsem neměla ani ponětí.

Ostatně podle mne by se to s tou kořistnickou vášní nemělo nikdy přehánět. Pes, který má místo mozku balónek, asi taky nebude psychicky tak úplně OK.

Za třetí: Když mají radost.

Miluju pohled na čivavy metající "kolečka štěstí" .

Naše cesta za rychlostí začala tím, že jsem si přestala honit svoje ego. Je těžké si to přiznat, ale když přestanete pod tlakem cpát do svých psů svoje představy o úspěchu, o zábavě a o tom, co by měli zvládnout, začne se vám najednou neuvěřitelně volně dýchat. Na prvním místě přestane být urputná snaha ztvárnit co nejrychleji soutěžní řády a vystřídá ji prostá radost ze společné činnosti. Začnete si trénink užívat, běhat spolu a bude to prostě zábava.

Zkrátka a dobře, začala jsem svoje čivavy za běhání (běhání jen tak - bez překážek, bez aportu...) odměňovat. Hodně a nápaditě odměňovat. Hrajeme si hry na rychlé přibíhání ke mě, na vysílání za kořistí, na bleskové starty, na honěnou... Užíváme si to. A hrajeme si stále. Hry prosté i stále složitější, ze kterých se tak nějak stávají cviky podle těch zatrolených řádů.

Díky tomu, že jsem nelenila a stala se odborníkem na čivaví žebříček hodnot, abych věděla, co na ně nejvíc platí a kvůli čemu se jim vyplatí mrsknout prdélkou, stala se rychlost oblíbeným prvkem a dokážeme to fakt rozbalit . Jen mi stále leží v žaludku, že na té nejvyšší příčce jsou pořád ty zdrhající kočky...

Tímto děkuji svým čivavám za životní lekci!